Umění naslouchat sám sobě začíná už od útlého dětství. To, co nás od schopnosti důvěřovat svému úsudku často oddaluje je „potřeba respektovat autoritu“ nebo „přijímat všeobecné pravdy“. Schopnost sám sobě naslouchat se ale učíme také od druhých, kteří nás k tomu vedou tím, že se snaží předat zodpovědnost za svůj úsudek nám: „Co si o tom myslíš? Jak to na tebe působí? Co jsi si z toho pro sebe vzal?“

Někdy však tyto otázky z vnějšku nepřichází a potřebujeme se naučit ptát sami sebe.

Naslouchání je dar, který si dáváme. Pouhé utváření prostoru je jedním z největších darů, které si můžeme navzájem dát – být „soucitným posluchačem“, aniž bychom soudili nebo potřebovali věci vylepšit. Být posluchačem umožňuje jednotlivci bezpečně prozkoumat své zkušenosti, myšlenky a pocity a spojit se se svým „moudrým“ vnitřním já.

Všímám si jak tento zdánlivě jednoduchý čin proměňuje klienty na společných sezeních.

Proč si tedy tak málokdy držíme prostor pro sebe? Proč jsme tak laxní v tom, abychom si dali stejný dar soucitného naslouchání sami sobě?

Možná jste vyrůstali v prostředí, kdy na vaše potřeby nebyl prostor, nebylo zvyklé se zabývat pocity nebo jeden z vašich rodičů byl velice autoritativní a všechny pocity a potřeby jste rázem potlačili, protože to bylo v tu chvíli bezpečnější řešení.

Nyní jste ale dospělí a můžete si dovolit naslouchat sami sobě. Někdy je těžké si znovu vzpomenout, jak se to dělá. Můžete mít dokonce strach z toho, co o sobě zjistíte, když začnete zjišťovat, jaké jsou vaše potřeby a co vám říkají vaše pocity.

Chodí za mnou poměrně hodně „potlačených“ klientů, kteří se znovu učí, jaké to je žít podle sebe a naslouchat sami sobě. Někdy je to těžká cesta, protože nejsou zvyklí se věnovat sami sobě až tak moc. Říkají si: „A není to sobecké? Co na to řeknou ostatní, budou mě pořád mít rádi? Co když to, jak to cítím, je špatně?“ Otázky vyvstávají na povrch, protože se je mozek (lépe řečeno amygdala – naše centrum strachu), snaží od těchto „novátorských“ řešení odradit. Je přeci bezpečnější nic neměnit – ano, to jen promlouvá hlas „komfortní zóny“ zůstat hezky na místě (teploučkém, ale jaksi trochu zatuchlém).

Proč je tak důležité tuto dovednost kultivovat?

Když umíme sami sobě naslouchat tak se nám daří:

• lépe zjistit naše potřeby a porozumět sobě samým
• vypořádat se stresem a přetížením
• je to prevence syndromu vyhoření
• posiluje schopnost lépe sdělovat své pocity a potřeby druhým – má to pozitivní vliv i na naše vztahy
• lépe zjistíme, kam v životě chceme směřovat a co nám to přinese

Jak se znovu naučit naslouchat sami sobě?

Když nasloucháme sami sobě, můžeme se spojit s tím, kým skutečně jsme a kým chceme být, identifikovat svou nespokojenost a její původ a co potřebujeme „vyléčit“. Ale naslouchání je dovednost a naslouchání sobě samým vyžaduje zvláštní praxi.

Když nás pohltí silné emoce jako hněv, strach a obavy, může být velmi těžké zhluboka dýchat a prozkoumat, co se děje, co skutečně cítíme a co podporuje naši reakci. Vytváříme tedy příběhy o tom, co si myslíme, že se děje, na základě událostí, povrchních myšlenek a pocitů – a ty jsou příliš často nepravdivé. Rádi věříme těmto myšlenkám, speciálně když jsme tzv. „na dně“ svých sil. Je tedy potřeba bedlivě sledovat, jaké příběhy si zrovna vyprávíme.

Náš mozek je pevně nastaven tak, aby fungoval co nejefektivněji prostřednictvím příběhů. Pomáhají nám pochopit naši minulost a přítomnost a utvářet naši budoucnost. Příběhy, které si vyprávíme, ovlivňují to, v co věříme a jak komunikujeme se světem. I v noci tvoříme a zpracováváme naše myšlenky a pocity během spánku.

Když nasloucháme sami sobě, vystupujeme z víru myšlenek a pocitů, které tvoří naše příběhy, abychom umožnili silnější sebepropojení.

Sebedotazování v dobách zkoušek vyžaduje velké sebeuvědomění, soucit a soustředění, a to pro většinu z nás není snadné, zvláště v tomto hyper-rozptýleném světě. Učíme se, zkoušíme, selháváme, zkoušíme to znovu a každým dnem rosteme o něco víc.

Často se naše emoce a příběhy, které si vyprávíme, stanou tak neukázněnými, že je raději umlčíme rozptýlením.

Sledovali jste někdy svůj oblíbený televizní program až do časného rána, koupili si hromadu oblečení, které jste nepotřebovali, nebo jste jednoduše ztratili hodiny na sociálních sítích? To všechno jsou klasické činnosti, které nás odvádějí od nás samotných.

Zde je několik technik, které mi pomáhají si více naslouchat:

„Check-in“ několikrát za den

Udělejte si návštěvu ke svému já několikrát za den a upřímně se zeptejte: Jak se cítíš? Co právě teď potřebuješ? Co by ti udělalo radost? Napojovat se na sebe je důležitá část každého dne a dává nám prostor zmapovat si právě naše myšlenky a pocity.

Nenašla jsem zatím lepší způsob než si to psát nebo si k sobě udělat návštěvu tím, že sebe „proberete“ s někým jiným – koučem, terapeutem, psychologem.. udělat si odstup a získat tolik potřebný nadhled.

Lesní terapie

Dalším výborným způsobem, jak se na sebe napojit je jít do přírody a vnímat ji celým svým tělem. Vesměs je to o tom vypnout mobil a vyjít ven – ideálně někam do lesa, mezi stromy, být tam sám a jen vnímat prostor kolem sebe. V Japonsku tomu dokonce říkají forestbathing, neboli lesní terapie, která spočívá v pobytu mezi stromy a vychází z předpokladu, že zeleň, speciálně ta lesní, má blahodárný a léčivý vliv na naše tělo i duši. Mezi techniky lesní terapie patří např. objímání stromů, chození naboso po trávě nebo pouhé vědomé a intenzivní dýchání čistého lesního vzduchu. Osobně mi stačí i pouhý pobyt v lese a dlouhá procházka. Projasní a zbystří to vaši mysl a cítíte se lehčí.

Uvědomte si své pocity a přijměte, že tam jsou

Tak často dovolujeme myšlenkám a emocím sedět v naší mysli, aniž bychom věnovali pozornost tomu, co ve skutečnosti znamenají a co nám říkají, jednoduše je někdy potlačujeme. Zkuste pojmenovat své emoce a pocity, které vaše tělo cítí. Například: „Cítím úzkost, protože nevím, co se stane. Mám napjatá ramena a srdce mi buší jako o závod.“ Silné emoce nás ovládají, když jim nevěnujeme velkou pozornost. Aktivní zaměření na ně a na to, jak vás nutí přemýšlet a cítit, snižuje jejich sílu.

Propojte se s vlastním dechem

Dejte svým emocím prostor tím, že se uklidníte a zhluboka se nadechnete. Posaďte se nebo se postavte rovně, spusťte ramena, abyste uvolnili fyzické napětí v celém těle. Nadechněte se alespoň na 3, pak zadržte a vydechněte na další 3. Není třeba korigovat své myšlenky nebo pocity, jen je přijměte bez jakéhokoli posuzování.

Propojte se s tělem

Naším tělem prochází všechny naše pocity, pokud se cítíme stažení nebo máme bolest zad, často je to díky tomu, že nevěnujeme pozornost sami sobě a odráží se to na naší tělesné schránce. Kolikrát za den můžete zjistit, že jste ve strnulé pozici a večer vás bolí celé tělo. Je důležité všímat si svého těla a vědomě ho každý den navnímávat, protahovat, posilovat. Pokud svému tělu nenasloucháme, začne nám to vracet bolestí nebo nemocí. Dát si potřebnou péči, nechat se namasírovat nebo se každý den po probuzení protáhnout jsou důležité návyky, které vás vytrénují v tom, abyste například včas rozpoznali, kdy je potřeba odejít od pracovního stolu a dát si svižnou procházku.

Dejte to řece

Každý den přináší nové události, které nás dráždí, frustrují a zarmucují. Je velice důležité zmírnit tuto zášť dříve, než dosáhne bodu zlomu – výbušného hněvu. Často používám tuto techniku, abych se zbavila nepříjemných stavů a snížila nahromaděný stres, který mě od sebe odvádí.

Představuji si sebe, jak stojím na mostě, pode mnou teče řeka. Tíživou situaci přeměním na list (kus dřeva), který držím v ruce se slovem napsaným na listě, které představuje moji situaci (stres, přetížení, neúspěch) – a hodím ho do řeky. Představuji si sebe, jak přecházím most a sleduji, jak situace plyne dál ode mě. I když v životě nastanou různé situace, vím, že řeka vždy poteče.

Je to opravdu jednoduchý a účinný přístup, ale vyžaduje to cvik a určitou přípravu. Abyste si obrázek mohli rychle vybavit, když je potřeba, zkuste si to představit živěji:

Kde je vaše řeka (hora, les, poušť, město, imaginární nebo skutečné místo)?
Jaká je řeka (široká nebo úzká, hluboká nebo mělká, teče rychle nebo pomalu)?
Kde jsi (stojíš nebo sedíš, na břehu, na mostě, na vyhlídce)?
Jaké je počasí (teplo nebo zima, slunečno, zataženo nebo deštivo)?
Co posíláte po řece (hůl, list, kámen, led)?
Co dnes můžete dát své řece?

Vyberte si přístup, který vám vyhovuje nejvíce

Nechci, abyste se nechali těmito přístupy přehltit, vyberte si ten svůj, který vám bude fungovat. Zkoumejte, co funguje právě vám. Ne každý přístup vyhovuje a funguje všem.

Jakou jednu jedinou věc můžu dnes udělat, abych si dnes více naslouchal(a)?